Poslední rozloučení

Ďáblický hřbitov, ve kterém se návrh krematoria nachází je typický svými dlouhými nekončícími alejemi, které jsou do návrhu promítnuty v podobě nekonečných stěn a průhledů do přírody.  

‍

Koncept domu je založen na myšlence odchodu duše, kterým jsou dvě samostatné hmoty, každá má svou funkci, materiál, mezi nimiž vzniká prostor s nekonečnými průhledy. Člověk po vstoupení do krematoria nevidí žádný vzdálený roh či kout, který by mohl znázorňovat konec. Je to symbol přetrvávající duše po smrti člověka mezi námi. Zároveň je v návrhu využit potenciál svažitého terénu, kdy návštěvníci od vstupu na hřbitov pomalu klesají, až dojdou dolů mezi dvě hmoty do shromažďovacího prostoru krematoria. Tento pohyb by měl v návštěvnících vyvolat zvláštní pocit, kdy přicházejí ke krematoriu, jako k malé nenápadné stavbě než sejdou dolů mezi dva monumenty, které je odprošťují od běžného života.

Cesta zpět vede přímo z rozlučkové síně ve stejné výškové úrovni s přilehlým okolím. Člověk, se tak po obřadu vrací zpět do běžného života. Krematorium má dvě podlaží, kdy nadzemní podlaží veřejné části slouží návštěvníkům k obřadům a loučení se s nebožtíky a nadzemní podlaží vedlejší hmoty k administrativě a zázemí zaměstnanců. V podzemním podlaží se nachází technická část krematoria.